Každoroční radost. Závěje z papírových vloček, nejlepší klub v Brně a krabice narvané vinyly z Kabinet Records, od kterých se vyplatí držet se dál, jinak na tom místě necháte vejplaty za poslední tři měsíce. Bohužel, zácpa na D5 mě ochuzuje o kapelu, na kterou jsem se asi nejvíce těšil.

Slovenský titul v hudební těžké váze v posledních třech letech drží jednoznačně OLD TOMB. Jejich poslední deska je sbírka blátivého doom metalu, poctivě nalitého do stonerových šablon. Chlupaté hranaté riffy zní jako hypnotické masivní vlnobití, prohnané nekompromisní distorzí. Tak o to všechno jsem přišel, protože jakmile přicházím do klubu, kluci si akorát stěhují aparát do dodávky po skončeném koncertu. Tak snad někdy příště.

Po nich stíhám nový objev domácí hardcore punkové scény. SCOOP jsou trochu překvapivá kapela v tom smyslu, když se podíváte na hudební minulost jejích členů. Kytarista Kuba donedávna drtil basu ve slam metalovém buldozeru SILENT GENERATION a teď hraje chain punk. Naskočili na trend a zatepla kují jeho silovější verzi, která se častěji uchyluje do středních temp, kde riffy mají potřebnou tíhu a snahu rozpochodovat vás do rytmu. Právě těmto heavy pasážím skvěle dominuje hulákající medvěd Míra. Vzhledem k tomu, že se o SCOOP celkem dost mluví, jsem možná očekával ještě o něco více dravosti, která prýští z jejich zatím první nahrávky a měl jsem za to, že živé podání to ještě trochu umocní. I když se to ale nestalo, byl jsem spokojen. Dvacet minut tak akorát, aby se kolovrátkovité riffy nezačaly přejídat a já odcházím s úsměvem a natěšen na další studiový materiál.

PULSE je kapela ze severu Čech a Prahy, kterou by měl Amák u zvukařskýho pultíku hodně dobře znát, a to hlavně proto, že jejich letošní desku “Pillars” nahrával, míchal i masteroval. Pětice servíruje melodickou formu hardcoru s hodně melancholickým emo ocasem a pro mě to bohužel nemá ani hitovost jiných spolků z této kategorie, ani potřebnou epičnost v kytarách. Jediné, co tu funguje nadstandardně, je určitá naléhavost. I odezva je trochu chladnější a když řvoun Ondra nechává ve vzduchu viset nedovysvětlená slova o tom, že není pro válku, ale je pro mír, padají do nastalého ticha. Následně se omlouvá kytaristovi, protože prý před koncertem slíbil, že o tom mluvit nebude. Dost zvláštní situace.

Někdo po mě chtěl, abych taky řekl, že tam hráli DECULTIVATE. Takže to napíšu. Hráli tam i DECULTIVATE. A pak tam hráli i HOPES. Jeden z opravdu mála koncertů tento rok. Liberečáci konečně strhli trochu dramatičtější pohyb pod scénou, byť to Láča musel na místně trochu roztlačit. Zaznamenán byl i stagediving. HOPES mají dar skládat „hardcorové písničky“, které jsou koncertně velmi funkční a současně i dostatečně „catchy“ pro ucho. Já si při jejich koncertu uvědomil, že jsem je naposledy slyšel na loňském Pushteeku a zjistil jsem, že mi vibe jejich koncertů trochu chybí. Je v tom vždycky příjemný groove, mladická nerozvážnost, komunikace mezi písničkami, která je občas třeba i nepochopena, ale má to vždycky náboj a energii, která je sympatická a pozitivní. Takže Láčkovci, koukejte hrát víc! A kde jsou jako nějaký nový písničky?

S překvapením zjišťuji, že v předsálí Kabinetu čekají lidi, co jsem tu nikdy neviděl. Úplně jiná sorta, která se trochu bála vzít za kliku, když hráli HOPES. Příznivci country. Jako vážně. Jeden z nich měl i trampský baťůžek. V davu mezi černýma hardcorovýma mikina se pohybují trochu nejistě, ale je jasné, na co sem přišli. Na FRANKIE & THE DEADBEATS. Fakt že jo. Mezi zvukovkou a koncertem někdo přede mnou zasvěceně mluví o tom, že jsou dobrý, jen tomu chybějí trochu zemitější dupáky. Asi vím, co tím mysleli, a taky souhlasím. FRANKIE je vlastně romantik a i když třeba skladba „Until the Sun Touches My Face“ má tempo koňského poklusu, tak tomu trochu chybí určitá zemitost. Což není hodnocení, jen konstatování faktu. FRANKIE & THE DEADBEATS jsou po většinu času sbírkou melancholických country ploužáků a živá prezentace tento status jen potvrzuje. Ale vlastně proč ne. Trochu mě mrzí, že po začátku setu už musím klusat směr Plzeň, protože kluci mají novou desku a stejně tak i nové různokroje. Vedle Frankieho, který se procítěně pokládá do vokálů, mě fakt baví sledovat bubeníka Martina Slezáka. Z jeho mimiky by se dala poskládat sbírka reprezentující snad všechny barvy smutku a úzkosti.  Nevadí. Vychytám si je někdy jindy.